"Tohle vůbec nejsi ty," postěžoval si Oliver, když sledoval Liz, jak se češe u zrcadla.

"Takže dáváš přednost přece jenom brunetkám?" zeptala se.

"Ano. Přesně řečeno jedné jediné brunetce," zalichotil jí.

Elizabeth se rozhodla odejít hned ráno. Sice dostala od Harryho vycházky až do večera, ale nějak už tady nechtěla být.

"Ulil bych se z tréninku a mohli bychom se jít projít," lákal ji.

 

Liz si brala ze židle tašku, když kolem prolétla kletba! Ukryla se za stolek. Opatrně vykoukla. Kouzlo vyšlo z hůlky Davida. Rychle očima vyhledala Olivera. Schovával se za postelí. Hůlku u sebe neměl. Eliz tu svoji pevně tiskla a čekala na vhodný okamžik.

"Proč, Dave?" nechápavě se zeptal Olive.

"Ani nevíš, jak moc mě odmění. A já jsem ji hned nepoznal. Vylez ven, chce tě zabít sám," vyzval Elizabeth.

Oliver se zuřivě díval Davidovým směrem. Eliz ho očima uklidňovala, ale moc to nepomáhalo. Dýchal čím dál rychleji. Eliz musela zakročit, protože jinak by se ten nepříčetný neozbrojený kluk určitě neudržel.

 

Liz vyskočila na nohy. Než stačila vyslat vlastní kouzlo, musela vytvořit štít. Neutrální štít, protože netušila, čemu se vlastně brání. Rychle zapadla zpátky do své skrýše. 'Ten je zatraceně dobrý. Kouzlí neverbálně a přesně,' připustila v duchu. Věděla, že právě nastal čas vyzkoušet si nitrozpyt v boji. David se nebezpečně přibližoval k Oliverovu úkrytu.

 

Tentokrát se Eliz zvedla podstatně pomaleji a rozvážněji. Soustředila se jen na Davidovi myšlenky. 'Expelliarmus,' pomyslel. Odrazila. 'Mdloby na tebe'. Odrazila. Využila jeho překvapení. 'Expelliarmus,' vyslala k němu neverbálně. Nedokázal vytvořit štít, jen uskočil. David pochopil, že mu jeho soupeřka čte myšlenky, proto se snažil nepolevit a soustavně vysílal jednu kletbu za druhou. Lizzie všechny úspěšně blokovala a likvidovala. Několik dlouhých minut se Eliz jen bránila, i když úspěšně. Pak znenadání jen prudce švihla hůlkou. Tím svého soka zaskočila, nestihl včas zareagovat na její další kouzlo - EXPELLIARMUS. Jeho hůlka skončila v Elizině dlani.

 

Konečně Liz zkontrolovala pohledem Olivera. Některá z kleteb ho musela zasáhnout, krvácel, ale stále byl při vědomí. Povzbudivě se na něj usmála. Vrátil jí drobným a trochu bledým pousmáním.

"Ani se nehni!" přikázala Eliz Davidovi, který nerad poslechl.

Eliz zamířila k Oliverovi, když do stanu někdo vstoupil. Lizzie se na staršího podsaditého pána podívala.

"Opatrně, mohl byste..." víc toho nestihla.

David pohotově sáhl po Oliverově hůlce na stolku. Eliz si vůbec nevšimla, jak se Oliverovi podařilo vstát, ale napřáhl se židlí a trefil Davida do hlavy. Ten upadl a omdlel.

"Můžete mi vysvětlit, Woode,..." nechápal muž ve dveřích.

"Nemůžu, pane. Zmiz, Eliz. Dělej. Divil bych se, kdyby si nezavolal posily."

"Ne. Nejdřív vás dostanu pryč. Nemohl to stihnout. Navíc by prostřednictvím Znamení zla musel zavolat přímo Voldemorta," upozornila ho.

"Neříkejte to jméno!" zařval cizí muž vystrašeně a varovně.

"Uhněte! Přikažte všem se přemístit," přerušila ho, když jí došlo, že vyslovením toho jména přivolá Jeho posluhovače.

 

Vyběhla s Oliverem ven. Uslyšeli hlasitá prásk! s ozvěnami. To už se kolem nich rojili smrtijedi. Schovala se s Oliverem za strom. Eliz si přiložila hůlku ke krku. Hlas jí zněl jako z rozhlasu, když všechny varovala:

"Okamžitě se přemístěte, přichází smrtijedi," pak líbla Olivera na tvář.

"Dělej, jdi k mámě. Hned!" úkolovala Olivera.

"Ne. Ti lidé tady. A ty..." zaprotestoval.

"Z nás dvou jsem zachránce já. Tak zapomeň na svoje ego a zmiz," znovu ho vyzývala a mezitím vysílala jednu kletbu za druhou.

Oliver přikývl a přemístil se.

 

Liz si všimla mladé odrážečky z týmu, jak se krčí za jedním ze stanů. Docela odvážně pouštěla na všechny smrtijedy před sebou kletby. Ale nevšimla si jednoho za svými zády. Eliz musela trochu vystoupit ze svého útočiště za stromem.

Podívala se na smrtijeda. 'Everte stativ," neslyšně přikázala svojí hůlce. Smrtijed v mžiku dělal kotrmelce ve vzduchu.

Dívka na ni kývala, to už ale Eliz nestihla zaznamenat. Právě se otáčela, když uviděla kletbu několik centimetrů od svého obličeje. Kvapně vytvořený štít ji plně nepohltil a vzápětí ucítila prudkou bolest v rameni.
Skácela se na zem. Pohlédla směrem k dívce, i ona ležela v mokré trávě, ale v očích měla prázdný výraz. UMŘELA. Liz se vyděsila. Už se k ní blížil muž v černé kápi, když sesbírala poslední síly a přemístila se.

 

Naprosto zničená mačkala v ruce poslední sníh. Svůj prázdný pohled upírala do nebe.

"Proč? Řekni mi, proč? Viděla jsem umřít Siriuse, mučení tolika lidí a teď ta dívka. Byla tak mladá a krásná. Tohle není fér. Jestli existuješ, jak to můžeš dovolit? Nenávidím tě, nenávidím," křičela, protože jí to pomáhalo neplakat a nezhroutit se.

 

"Lizzie? Jsi v pořádku? Liz?" ptala se Hermiona a skláněla se nad ní.

"Objevili se tam smrtijedi. Nechápu jak. Hodně lidí uteklo. Ale ta hezká mladá odrážečka ne. Bojovala. Mohla mít o dva roky víc než já. Ten pohled. Mrtvý pohled. Sirius už ho neměl, když jsem k němu přišla. Máma, nebo Lupin mu zavřeli oči," blekotala nesouvisle Liz, "ale ta dívka," chtěla říct její jméno, jenže je neznala.

"Accio magazín."

"Debbie. Debbie Crowová," tiše a s úctou zašeptala Elizabeth, když nalistovala obrázek hráčů se jmény.

"Lizzie, nemůžeš za to!" konejšila ji Hermiona.

"Ale můžu. Jeden kluk z týmu mě poznal. Chtěl si u Něj šplhnout. Kdybych se tam neobjevila," přála si.

"Tohle si nevyčítej. Situace se zhoršila, každý, kdo dokáže bojovat, postavit se jim..." zkoušela to Hermiona znovu.

"Ne. Já nejsem Harry, Hermiono. On si to možná neuvědomuje, ale tolik lidí zemřelo, protože mu věří," Eliz nechápala, jak se s tím Harry dokáže vyrovnat.

"Ale my přece..." namítla.

"Ano. Já bych za něj bez váhání položila život. Jenže já si to zvolila, aby neumírali jiní. Protože si myslím, i když nevím, proč, že Harry to může dokázat - definitivně zbavit svět Ty-víš-koho. Ale potřeboval naši pomoc. Ty jsi na tom stejně. Proto ses rozhodla s ním jít. Ale proč umírají oni?" Lizzie položila prst na Debbiein rozesmátý obličej.

Hermiona se ale nebála, že by se Eliz sesypala. Trošku ji to děsilo. Ta Lizina racionálnost, jisté potlačení emocí v hlase.

"Liz, odpověz si Snapeovsky. Potlač citlivého Siriuse v sobě. Co bys řekla?"

Tak tohle Eliz opravdu fyzicky zabolelo. Chytila se za břicho.

"Válka je válka. Umírají i nevinní. Tak to prostě je. Když se kácí les, létají třísky," naprosto neutrálně a věcně odpověděla bez sebemenšího zaváhání.

"Pak tedy: Válka je válka. Umírají i nevinní. Tak to prostě je. Když se kácí les, létají třísky," zopakovala Hermiona trochu vyděšeněji.

Liz mlčela.

"Doslova vidím, jak se to v tobě pere," zkusila Hermiona uvolnit atmosféru.

"Jo," přitakala Liz a trochu křečovitě se rozesmála.

 

"Tak mi řekni ještě něco pozitivního. Co Oliver?" Hermiona se snažila odvést Lizinu mysl od prázdných očí Debbie.

Eliz se zatvářila trochu zmateně.

"No, řekla jsem mu to," přiznala.

"Jako, že ho miluješ?" okamžitě zbystřila Hermiona.

"Ne jako. Doopravdy," Liz tedy její nadšení nesdílela, pořád před sebou viděla mladou odrážečku.

"Co on na to?" zeptala se Hermiona zaujatě.

 

Eliz napadlo, že některé věci se nemění. Když se začaly bavit o klukovi, Hermiona se chovala jako typická puberťačka. Jakoby se Liz právě nevrátila od mrtvé dívky. Náhle pochopila, že během několika týdnů zažila a byla svědkem tolika hrůz, že se v ní něco zlomilo. Ne že by Hermioně něco podobného přála. Ale její kamarádka zatím zůstala tak nevinná, neposkvrněná mocí a zlem smrtijedů, že jí připadala tolik vzdálená. 'Kéž by ti to vydrželo,' popřála jí.

 

"Potěšilo ho to. Moc," popsala Oliverovi pocity.

"Tak proč se tváříš tak zklamaně?" nechápala Hermiona.

"Protože mi před očima právě umřela dívka, která by teď měla s někým vést podobně stupidní rozhovor," neodpustila si Liz, ale svou výtku vyřkla Snapeovsky klidně.

"Promiň, snažím se tě odreagovat," vysvětlila jí kamarádka.

"On mě nezná. Kdybych se stejným způsobem vyznala Dracovi, věděl by, že to nemyslím dost vážně."

"A ty bys to řekla Dracovi?" trochu se podivila Hermiona.

Liz se ušklíbla: "No, to bych mu lhala. Stejně jako Oliverovi. Kdybys ho viděla, on... Jeho myšlenky. Tolik lásky, strachu. O mě. Nemohla jsem to neříct. Tak moc chtěl slyšet dvě slova, která mi vlastně nijak neublížila," dost chabě koktala.

"A Draco?" s obavami položila Hermiona znova svou otázku.

"Ten by mě prokoukl. Vždycky jsme k sobě měli blízko. Ale za těch pár dní se náš vztah prohloubil. Myslím, že mě v otázkách vztahů zná mnohem líp než ty," nerada přiznala Liz. 'Asi proto, že oba máme vztahy s ostatními trochu zvrácené,' napadlo ji. Pobaveně se uchechtla.

 

Hermionu její slova a reakce poněkud zaskočily. Opravdu se obě znaly dobře, skvěle, možná nejlépe. Věděla, že Elizabeth by se s citovými problémy nesvěřovala Harrymu, i když s ním byla dost zvláštně a silně spojená. Hermiona znala každého kluka, který Eliz nadbíhal. Lizzie si sice nechávala detaily pro sebe, přesto kamarádce podstatu většinou prozradila. Hermiona sloužila jako vrba i v zapeklitých vztazích v Lizině rodině.

 

"Musím ti něco říct, Hermiono. A prosím, nijak nereaguj. Všechno jsou to hlouposti, jenže kdybych je neřešila, zbláznila bych se. Zdálo by se mi o smrti Siriuse, mámě, která schovává jeho obraz, protože se bojí kouzelné mluvící kresby víc než čehokoli jiného, o tom, jak mě On mučil, jak jsem já mučila Andrewa, jak naříkal. I nářek smrtijedů mě bolel. A teď další mrtvá - Debbie. Vlastně jsem všem těm starostem s Oliverem a Dracem vděčná. Ale upřímně, Hermi, nemyslím, že budu mít šanci s jedním z nich zestárnout. Já prostě cítím, že umřu. Že v téhle válce mi štěstí nebude přát jako v té minulé. Že ani Harry mě nedokáže zachránit," odmlčela se.

 

"Bojím se. Bojím se strachu. Strachu o ostatní a o sebe. V to by se teď proměnil můj bubák," pokusila se znovu si vzpomenout na hodinu s Remusem, kdy musela přemoct bubáka v podobě smrti.

Hloubala nad tím, jak by její nynější bubák asi vypadal.

To už jí ale plačící Hermiona zvedala ze studené země. Hermiona se podivovala, kde Eliz tuhle sílu bere. Ona by se jednoduše zhroutila.

"Půjdeme dovnitř. Za klukama."

Uvnitř Hermiona vrátila Lizin obličej do původního stavu, což všem vyhovovalo.

 

Večer se Lizzie převalovala v posteli. Nemohla usnout. Obvykle usínala poslední, nejspíš proto, že ji klidné oddechování ostatních tak nějak uklidňovalo. Zaslechla šramot před stanem, stiskla hůlku, kterou měla každou noc pod polštářem.

"Copak ty máš hlídku pořád?" zašeptala Harrymu, když vcházel.

"Ne. Proč nespíš? Máš jít až po Ronovi."

"Půjdu místo něj. Stejně nějak nemůžu usnout," vysvětlila.

Když procházela kolem Harryho, opatrně ji chytil za ruku. Nic neříkal, jen se na ni díval. U Eliz nebylo zvykem neodpovídat a nemluvit. Ale nějak nevěděla, co by mu měla říct.

Vyšla před stan. Zachumlala se do deky, kterou tam nechal Harry, a doufala, že jí hlídka rychle uteče. Jako naschvál totiž začala zívat a jistě by usnula hned, jakmile by se její hlava dotkla polštáře.

 

Když se Eliz vrátila z hlídky, ohleduplně Rona vzbudila.

"Co? Co se děje? Hůlka, moje hůlka," poplašeně vyhrkl.

"Nic. Tiše. Vzbudíš je. Máš hlídku. A jestli ti můžu radit, dávej si hůlku pod polštář, ne vedle postele," snažila se ho připravit na případné nebezpečí - Voldemort nikdy nespí.

Ron přikývl, navlékl se do teplého svetru a bundy. Pak odešel.

 

Eliz si povzdechla. Ta zima ji hrozně rozklepala. Ve stanu sice nemrzlo tolik jako venku, přesto se tu rozhodně nedalo chodit v tílku. Rozhodla se pro vřelou sprchu. V koupelně byla mnohem větší zima než kdekoli jinde ve stanu. Nechápala proč. Nechala otevřené dveře, a aby Harryho a Hermionu nevzbudila, pověsila mezi zárubně silencio.

 

Svlékla si šaty a rychle vběhla pod sprchu. Pustila na sebe litry horké vody, dokud se její zkřehlé tělo alespoň trochu neohřálo. Když si stoupla před velké zrcadlo, pozorně si prohlížela všechny jizvy, které jí na těle zůstaly po mučení. Už se jí nezdály tak hluboké. Používala lektvar, který by je měl odstranit úplně i díky tomu, že jí ho Severus podal bezprostředně po cruciatech. V zrcadle se viděla celá, zarazilo ji, kolik má na stehnech modřin. Vůbec si nevzpomínala, co je způsobilo.

 

Když si nasazovala kalhotky, všimla si malé krabičky na umyvadle: Proti popáleninám. Podívala se rameno, sežehlé od kletby, která ji trefila, když chránila Debbie. Dost jí to štípalo už ve sprše, ale snažila se na to nemyslet.
Vzala si na prst trochu mastičky odpudivé hnědé barvy a pomalu si poraněné místo natírala. Dost to bolelo. Věděla, že by mohla křičet, ale kousala se do rtů a snažila se nenaříkat. Napadlo ji, že by se měla podívat jinam než na popáleninu a třeba to zmírní bolest. 'Hloupé, ale štípe to jak čert.' Svůj zrak upřela do levého horního rohu zrcadla. Co uviděla, ji trochu šokovalo. Spatřila odraz Harryho, který stál ve dveřích a se zájmen si ji prohlížel.

 

Chvíli nehybně stála. Pak sebrala župan a rychle si ho navlékla. Až to Harryho probralo.

"Promiň, omlouvám se. Slyšel jsem hluk," vysvětloval a otáčel se.

Eliz se oblékla a vyšla ven.

"Už se můžeš otočit," vyzvala ho.

Harry, celý červený, poslechl.

"Fakt promiň," znova se omlouval.

"Proč lžeš?"

Harry nechápavě pohodil hlavou.

"Dala jsem na dveře silencio, nemohl jsi nic slyšet," Liz nechápala, proč by si vymýšlel.

Harry k ní rychle přistoupil a objal ji tak, že se jí pořád díval do očí.

"Trochu se o tebe bojím. Vždycky se vzbudím, když se vrátíš z hlídky. Taky jsem slyšel hysterického Rona. Zkontroloval jsem tě. Když jsi odešla do koupelny, zkoušel jsem spát, ale..." sklopil zrak.

"Neodolal jsem," přiznal.

Liz stála jako opařená.

 

                                           Díky za čtení a pls komentíky !!!